Když zima ztrácí dech a zem se poprvé nadechne, objeví se ony — drobné, nenápadné a přece tak okouzlující. Fialky.
Neohlížejí se za zimou, nezvou pozornost – prostě jsou. Tiché, pokorné, voňavé. Jako písnička, kterou si příroda zpívá pro sebe.
Jejich květy jsou jako kapky ranní rosy obarvené špetkou nebe – od hluboké purpurové až po něžnou šeď s nádechem modři. Každá z nich je malý zázrak, skrytý mezi mechem a listím, tam, kde si jich všimne jen ten, kdo umí zpomalit.
Fialky odedávna nesou v sobě poselství pokory, skromnosti a upřímnosti. Říká se, že kdo daruje fialku, nabízí kousek své duše – tichý, ale opravdový.
V lásce prý značí věrnost a trpělivost, v přátelství něhu bez okázalosti.
Ať už planě rostou v koutku lesa, nebo v květináči na okenním parapetu, fialky milují polostín a vlhkou, humózní půdu.
Nechtějí mnoho – jen trochu vláhy, ticha a laskavosti. Přílišné slunce jim ubližuje, stejně jako prudký vítr. Jsou to duše lesních stínů.
Inspirují i umělce – korálkářky, malíře, básníky. Z drobných lístků a jemných odstínů vznikají šperky, které připomínají, že krása nemusí být hlasitá.
Stačí jen kousek trpělivosti a lásky – a fialka rozkvete i z korálků, aby přinesla jaro tam, kde je právě zima.